Aby zas bylo ticho

Tak už se to stalo. Po mnoha letech otálení konečně jsem se odhodlal a vydal knížku básní. Pod pseudonymem, ale přece moji. Není nic horšího, než si psát jen tak pro sebe, jak se říká "do šuplíku". Pravda je, že posledních pár let jsem svoje dílka zveřejňoval na pravidelných setkáních brněnského volného sdružení literátů a hudebníků KRA (tedy Klubu Rovnoprávných Autorů). Tato společnost, která se schází vždy jednou za měsíc, měla na mne jistě pozitivní vliv a sehrála svoji roli  v mém rozhodování, zda publikovat, či nikoliv. Takže jí také patří můj dík za to, že je moje sbírka básní na světě. Co ale do básní, které si přečte jen pár jedinců? Já vím, že básně se dnes čtou jen opravdu poskrovnu a dostat se do edičních plánů nakladatelství či dokonce do nabídky knižních velkoobchodů, je takřka nemožné. Následoval jsem tedy příkladu klasika českého básnictví, Karla Hynka Máchy a vydal jsem svůj opus vlastním nákladem ve vydavatelství Nová forma z Českých Budějovic. Z toho důvodu lze moji sbírku objednat pouze v e-shopu na stránce https://www.kniznieshop.cz/karel-ota-aby-zas-bylo-ticho. Nebo je tu ještě jedna možnost a to kontaktovat rovnou mne a zakoupit si tak knížku přímo od autora. Tedy na mailu: o.pasir@gmail.com.Výhodou tohoto řešení je jednak to, že zaplatíte míň, než v e-shopu a navíc vám do knížky napíšu vlastnoruční věnování podle vašeho vlastního přání.

Slušelo by se jistě připojit malou ukázku. Jak ale vybrat něco skutečně reprezentativního? Každá básnička je jiná, některé jsou krátké, některé delší, některé smutné, jiné veselejší.

Tak snad jenom malá ochutnávka:

Všechny strasti světa


Seděl jsem doma a promýšlel

léky na všechny strasti světa.

Jeden den,

druhý den,

třetí den,

i všechny další dlouhé dny.

Strastí je přece mnoho…

Pak jsem si jednou nevzpomněl,

jak voní fialky v naší mezi.




Jak báseň ožívá

To neobživne básnička,

byť sebevíce čtivá,

dokud ji nikdo k husličkám

ve sklípku nezazpívá.

Jak přečíst všechny básně

Jak jenom přečíst všechny básně,

ve kterých z větve padá list,

podzimně teskně, nesouhlasně

a ke smrti se neučíst?

A to, myslím, stačí. Takže každého milovníka básní zvu na zasněnou procházku zahradou poezie. Nejen proto aby zas bylo ticho.

O podzimu a starých lidech

Podzim se prohání krajem a barví stromy do všech barev. Uniforma letní zeleně je svléknuta, každý se odívá podle svého vkusu a nálady. Někdo do zlaté žluti, jako třeba meruňky, jiný do červenohnědožlutých tónů, tolik slušících třešním. A jiný si střihne všechny možné tóny barev - ať si přijde na své milovník kteréhokoliv barevného odstínu.

   Po radostně překotném jarním kvetení, po nalévání plodů a jejich dozrávání, chystá se stárnoucí příroda k zimnímu spánku. Ještě před tím však zahýří pestrým karnevalem svých barev a listy si dovolí malou soukromou exhibici ve větru. Pár piruet a kliček, něco přemetů, klouzání vpřed a vzad na zčeřelé vzdušné vlně, trocha  poklidného, ladného splývání jasným povětřím až na jejich kamarády, kteří svoji vzdušnou pouť už dokonali. Ted už jen chladnou na vlhké zemi a čekají, uchopí-li je vítr severák ještě alespoň jednou do dlaní a  vyhodí opět vzhůru, aby se ještě jednou, možná už opravdu naposledy, předvedly a radostně proletěly nad zemí.

   Stárnou ty listy do krásy celý rok nevídané, dávají užasnout bedlivému pozorovateli i náhodně procitnuvšímu chodci, když se stane malý zázrak a jeho mysl pojednou prchne od neustálých pracovních, či osobních starostí k přepestře zbarvenému okolí.

Radují se listy ze svých barev, spouští se do větru, dovádějí podél cest  i v zákoutích, jako by slavily maškarním karnevalem konec úrodné sezóny, rozloučily se se svými nositeli a spořádaně uvolnily místo těm, co po nich na jaře zaujmou uvolněná místa na silných větvích i větvičkách sotva vypučených.

   Připomíná to koloběh lidského života. Jsme mladí, silní a pracujeme ze všech sil, aby náš život vydal plody co nejhojnější. Zrajeme ke sladkosti a lahodné vůni, sotva však dospějeme k vrcholu svého snažení, začínáme neodvratně stárnout a pozvolna vyklízet místo těm, co přijdou po nás. Stárneme. Vrásky nás zdobí a vzpomínky se posouvají stále víc dozadu, do let, kdy se snad lámalo století, nebo ještě mnohem dál, do dob neasfaltovaných ulic a telefonních drátů. Vlasy nás opouští, barví se do šedi, či bělají jak holubice, marně věštící mír. Na rukou vyráží pihatost bez ohledu na slunce, tak příjemně rozehřívající chladnoucí údy. Síly se ztrácí, ale grif či fortel nás neopouští. Víme co a víme často i jak, přestože svaly pozvolna slábnou. A jsme nakloněni se o to, co umíme a známe nezištně podělit. Ale jen málokdo z těch mladších o to stojí. Nejsme už cool, nejsme in, neznáme bezpečně ovládat tabulkové procesory a nejen pohlednice, ale dokonce i dopisy stále ještě píšeme rukou a opatřujeme známkou. Mobilní telefony stále používáme víc k telefonování, než hraní her online a sledování nových videoblogů, píšeme smsky i s interpunkčními znaménky a smajlíky používáme opravdu jen výjimečně. Koneckonců ani my sami nejsme nijak výjimeční. Prožili jsme už větší část svého života a neplánujeme ve zbývajícím čase ohromit svět svojí genialitou ani dravým tahem na branku, ať už skutečnou či pomyslnou. Prostě si jen tak žijeme, aniž bychom si nárokovali cosi zvláštního. Jsme ale také přítěží. Štracháme se o holi do veřejných dopravních prostředků a brzdíme frkot na eskalátorech nákupních center, zavazíme ve frontách u pokladem supermarketů a rojíme se kolem palet se zbožím ve slevě. Označujeme zboží stále ještě názvy z před tří desetiletí, nevíme, co znamenají anglická označení potravin a obtěžujeme svými dotazy prodavače, či dokonce  ostatní nakupující. V čekárnách lékařů zdržujeme ty, kteří si jen narychlo odskočili z práce vyřídit jakási lékařská potvrzení či očkování na cestu do exotických krajin. Nespěcháme na chodnících ani na silnici, protože už víme, že rychleji žitý život není život žitý lépe. Víme, že čím větší rychlost, tím snadnější je přehlédnout věci zcela obyčejné, ale i zcela výjimečné.

Jsme starší, či dokonce už staří.

   A nikdo nepohlédne okouzleně na naše šediny, nezahledí se do vrásek kolem očí, nevyslechne náš hlas a nezpozorní, když zavzpomínáme na doby, které se zdají mnohým tak dávné, ale které jsme my opravdu osobně prožili. Nejsme totiž barevné listí línajících podzimních stromů, které budí okouzlení a požitek nejen očím, ale i duši.

   Jsme prostě jenom docela obyčejně staří.

O smrti a ztracených láskách

   Když umře blízký člověk, když neodvratně odejde někdo, koho jsme měli skutečně rádi, kdo nám byl blízký, pak bolest a zármutek převyšují všechny jiné strasti a bolesti. Stane-li se však, že nám smrt vyrve ze života někoho, koho opravdu neochvějně milujeme, pak se bolest a  zármutek násobí hloubkou našeho citu. Co ale počít, vždyť kmotřička smrt je neodvratným posledním návštěvníkem našeho pozemského bytí. Smrt, která nám vyrve z náručí lásku je bezcitná až k zešílení. Zármutek se mísí se zoufalstvím a člověk z hloubi duše nenávidí ten neodvratný lidský úděl. Je to však úděl, se kterým musíme počítat, protože právě on je závěrečným výstupem na divadle, zvaném lidský život. Smutek se zvolna slévá s odevzdaností, člověk postupně přijímá onu nezvratnou skutečnost a uvyká tomu, že láska sice přetrvává, ale milovaný člověk už není. Čas zhojí rány a i když zanechá jizvy, člověku nezbývá, než se se skutečností smířit a sám sebe připravit na konec lidského bytí.

   Jak se ale smířit s koncem lásky, který přijde znenadání, sebere nám člověka našemu srdci nejbližšího a zdánlivě bezdůvodně rozmetá naše city, očekávání, přání i prosby? Jak se vyrovnat s bolestí, která se náhle objeví, ale která nepřišla v důsledku nějaké životní neodvratnosti? Jak zvládnout konec lásky, který, zdá se, nemá žádnou skutečnou příčinu, za niž by si člověk mohl sám sobě lát a spílat, vyčítat, týrat se, hryzán vlastním svědomím? Jak se vyrovnat s tím, že naše láska mohla dál existovat, ale přesto se náhle obrátila v naprosté ruiny, po nichž nezůstalo téměř nic? Jak nehledat a nevyčítat si každou, byť sebenepatrnější maličkost, která, (snad) mohla mít vliv na odumření milostného vztahu?

   Smířit se s koncem člověka, kterého milujeme je těžké. Jak se ale vyrovnat se zánikem lásky u člověka, který dál dýchá, žije, miluje...jenže někoho jiného, než jsme právě my? Smířit se se smrtí jde. Smířit se ale s odchodem lásky, je tisíckrát těžší.
   Smrt může být prý i milosrdná. Ale láska není smrt.

Nejen o ústřicích...

Jan Skácel

Co radí princezna Čau

Tohle je moudrá rada čínské princezny Čau,

křehká jak lomikámen v dešti

a chytřejší

než mladší bratr s první vráskou na čele.

A princeznino jméno dodnes připomíná

italský film a sbohem na ulici,

když auta rozžíhají světla

a na nebi je čistě zametené místo

pro druhou hvězdu:

Možná vám řekne, že vás miluje

nad všecko na světě.

Odvraťte hlavu

a pečlivě,

pomalu rukou,

upravte si vlasy.

A možná prohlásí, že miluje vás víc

než bůžka v chrámu.

(Řekne zlatého.)

Uhlaďte volný záhyb šatu

a se smíchem

kárejte jeho bezbožnost.

Kdyby snad na bílém koni přijel pod okno,

aby se s vámi rozloučil,

protože dává smrti přednost před zoufalstvím,

dejte mu květinu

a popřejte mu nahlas mnoho štěstí.

Avšak sedí-li před vámi mlčky

jako ústřice před guvernérem

(a tak nemotorně,

že po ubruse leje čaj),

usmějte se neskonale něžně.

Jako na někoho,

koho chcete učinit svým druhem

na celý život.

---

A to je moudrá rada princezny Čau.

Byla určena

dívkám a čtenářům veršů.

🔶🔶🔶

Pan Skácel, když psal tuto báseň, věděl moc dobře, jak vypadá zamilovaný nesmělý. Zapomněl ale v básni dodat, že každá žena není jako princezna Čau a takový nesmělý zamilovaný, pokud se občas dočká i lásky, pak zhusta pouze platonické. Zapomněl vepsat do veršů drsnou pravdu, že i ženy spojují své životy raději s někým, kdo nesedí jako ústřice před guvernérem, ale s tím, kdo je uchopí ráznou paží a přitáhne je v návalu vášně prudce k sobě. Protože i sebekřehčí, sebechápavější a sebemoudřejší žena stává se poněkud bezradně rozpačitou, když před sebou vidí ústřici, bryndající na ubrus čaj. Protože ústřice může být objektem pozornosti, chápavého porozumění, snad i soucitného pohlazení, ne však objektem skutečné vášnivé lásky a už vůbec ne vyvoleným životním partnerem, s nímž jsme ochotni bít se se světem o kus toho štěstí. Protože žena, navzdory všemu feministickému hnutí, podvědomě raději podléhá dobyvateli, lovci, uchvatiteli, namísto básníku či filosofovi, ať sedí u stolu třeba sebedůstojněji a třeba ani kapičku čaje na ubrus neukápne. Protože svět je místo bojů a dobývání, bránění se, ale často i radostného podléhání dobyvatelům.

O ještěrkách a tak...

 Miluju ještěrky. Mám rád hnědé, ale nejvíc mne fascinují ty zelené. Snad proto, že zelená barva je barva naděje. Ještěrky jsou bystrá a mrštná stvoření Očičkama jak korálky sledují své okolí, nožičky s dlouhými prstíky zachycují každý otřes půdy v okolí. Jakmile se něco zdá podezřelé....šup a ještěrka je pryč. Mají rády sluníčko a teplo. Vyhřívají se všude tam, kde je podklad dobře prohřátý a nestudí do bříška. Chladivá hlína totiž není krásně rozpálený kámen, skála, nebo písek. Ještěrka klade vajíčka do suchého, prohřátého písku, nebo do jiných vhodných míst. O malé ještěřičky se už nestará, protože taková malá ještěřička je už od narození vybavena vším, co má ještěřička umět.  Umí na sebe dávat pozor, umí prchat, mrštně sebou mrsknout a zmizet v trávě, nebo škvíře mezi kameny. Umí se taky postarat o jídlo, lovit hmyz, drobné slimáčky, žížalky a další havěť, která se vyskytne a je k snědku.

Ještěrky jsou ochotny, ve snaze uprchnout před nepřítelem, obětovat i velkou část svého ocásku, jen aby se co nejrychleji dostaly do bezpečí.

Ještěrky jsou roztomilé, i když vypadají tak trochu jako dráčci z filmu s Harry Potterem. Jako dráčci, kteří si křídla nechali doma a místo chrlení ohně jim občas z tlamičky prokmitne jazýček, kterým větří kořist i nebezpečí.

Ještěřičky jsou prostě ještěřičky. A já je mám rád.

Ještěrky se nelehce chytají, neboť jsou mrštnější a rychlejší, než mnohá lidská ruka. Když se vám ale podaří ještěrku chytit! Takové útlé tělíčko v dlani! Ten pohled tmavých očiček, zvednutá hlavička jako by se ptala - co se mnou uděláš? Něco špatného, nebo se jen pokocháš mojí krásou, pak mne pohladíš a opět láskyplně vypustíš do trávy? A vy ji držíte, pevně, ale současně opatrně jak křišťálový pohár, který nechcete rozbít. A ještěřička, když pocítí jen nepatrné povolení stisku, hned se dere z dlaně ven, aby se pokusila utéct. Ale vy ji hladíte po hlavičce, protože něžný dotek milují všechna zvířata včetně člověka, snažíte se ji uklidnit, ona opět na vás hledí a čeká co bude. A vy, až se dost vynadíváte a pokocháte pohledem, ale taky tím krásně pružným napětím štíhlého tělíčka ve vaší ruce, řeknete: Tak běž malá a zase se někdy ukaž! A ještěrka se někdy vysmekne prudce z vašeho uvolňujícího se sevření a zmizí v trávě, či nejbližší škvíře mezi kameny, či v narovnané hranici dřeva. A jindy ji chcete položit do trávy, otevřete dlaň, ale ještěřička zůstane na tom teplém, co ji ještě před chvílí svíralo, ale přitom také hezky hřálo na bříšku. Dívá se trochu nedůvěřivě na vás, jako by se chtěla zeptat: "Opravdu mne pouštíš? Tak to je fajn. A víš ty co? Já se tedy zase někdy ukážu." A teprve pak sebou mrskne a je pryč. A vám v dlani zůstane pocit šimrání jejích drápků a dotek dlouhého ocásku i bříška. A je vám najednou tak nějak tesklivo, protože si vzpomenete na mládí a svoji první lásku, a na to, jak byla taky tak pružná, a hřála se ve vašem objetí jako ta ještěřička, aby se nakonec, stejně, jako to malé zvířátko, mrskla z vašich dlaní a zmizela někde v záplavě lidí, ve skulinách života, práce, starostí i slastí. Ale vám stejně už nikdo nikdy nevezme vzpomínky na ten krásně hřejivý pocit, když se k vám tiskla celým tělem, pružně se vzpínala ve vašich dlaních, její drápky slastně šimraly vaši kůži a pohled jejích přivřených očí říkal vše, co ještě žádný, ani sebelepší básník nedokázal do svých veršů vepsat. To proto, že ty verše nebyly nikdy vysloveny obyčejnými slovy, ale přímo údery srdce, zachvěním svalů, prudce tryskaly z plic a třebas úplně tiše naplňovaly chvíli, na kterou vy nikdy nezapomenete.

A to bylo všechno o ještěřičkách.

Co je štěstí?

   Nevím, co je to štěstí. Vím, co jsou jistoty, byť v dnešním světě, pokud je opravdu něco jisté, tak je to nejistota.

   Nesčetněkrát jsem si v životě přál jistotu a klid. Nikdy se mi jich nedostalo. Čeho se mi ale dostalo, to bylo několik okamžiků opravdového štěstí. Štěstí bez podmínek, štěstí takřka dokonalého, štěstí, které oblažuje a přitom neobluzuje, štěstí, ze kterého člověk sice bolestně procitá do reality, ale tato realita se mu zdá jen nutným, přechodným zlem, po jehož překonání se, snad, opět dostaví ten slastný pocit bezmezného štěstí a radosti.

Nedovedl jsem si však nikdy představit, že by mne takové štěstí potkalo víckrát, než jednou za čas. Nedokázal jsem si představit štěstí stálé, každodenní, štěstí, ze kterého se neprocitá jako z krásného snu do šedé bezútěšné každodennosti. Koneckonců jsem na takové štěstí ani nevěřil. Pokud je štěstí něco tak výjimečného, jak se může stát každodenní realitou? Lze být permanentně šťastný? Nepřejí se to, nestane se z toho nudná rutina, která splývá v jedinou neměnnou životní pohodu a klid? Je to ještě štěstí? Věřím, že štěstí může být dlouhodobé, stálé, ale nevěřím, že se obejde bez chvilek, kdy intenzita tohoto štěstí je z nějakého důvodu několikanásobně vyšší, než ona každodenní standardní úroveň. I ve štěstí lze jistě nalézt výjimečné okamžiky, chvíle ještě mnohem krásnější a šťastnější, než ty, na něž jsme si zvykli.

   My, lidé, si ceníme jistot, protože ty jsou základem spokojeného a smysluplného fungování lidské společnosti i každého jednotlivce, každého z nás. Vážíme si pocitu štěstí a pohody, který životní jistoty přinášejí. Ještě víc si ale važme chvilek opravdového štěstí, štěstí netuctového, výjimečného, štěstí, při němž člověku přestává bít srdce, nebo se mu naopak rozbuší mnohem prudčeji.  

Ceníme si zpravidla štěstí tím víc, čím méně ho pro nás každodenní život připravil. A snad je to tak správné, snad právě takové štěstí je tím štěstím opravdovým a nefalšovaným.

Letní probuzení

Poslední dva příspěvky jsem na blogu spáchal koncem února, dokonce symbolicky v den sedmdesátého výročí tzv.Vítězného února (mladší a neznalí si mohou dohledat ve vševědoucím internetu). Dalo by se očekávat, že s jarem před dveřmi i za okny se moje aktivita bude v následujících týdnech stupňovat. Jaro je přece známé příchodem slunce, tepla, radosti, života, energie a optimismu. Alespoň u normálních lidí to tak je. Mne to letos nepotkalo. Jako by mi letošní, brzké velké teplo vysušilo nejen patro, ale i mozek. Oddal jsem se utrpení z teplot, simulujících subtropické, ba i tropické oblasti, i stálému suchu s vědomím, že zemědělcům alespoň část ztrát uhradí stát, zatímco mně nikdo neuhradí ani jedno orosené ve stinné hospůdce. Tak jsem vydržel až do srpna. Bylo by téměř symbolické, kdyby můj příspěvek byl datován k 21. srpnu - tedy k padesátému výročí spojenecké vojenské okupace naší země v roce 1968 (mladí a neznalí...však víte). No, nestalo se a není to vůbec škoda, protože nedobré věci mne zpravidla neponoukají k nějakým pozitivním myšlenkám. Probrala mne až věc pozitivní. Jednou jsem takhle zapnul televizi a zjistil, že se vysílá koncert Karla Plíhala. Karel totiž slaví kulaté narozeniny a tak to veřejnoprávní televize připomněla asi tak patnáct let starým záznamem koncertu. Počáteční zklamání, že zhlédnu již několikrát zhlédnuté, mne záhy opustilo. Opět jsem se bohovsky (odpusťte tento slovakismus, ale považuji ho za nejvýstižnější a neskonale lepší, než nějaký germanismus, či anglicismus) bavil a celý záznam si užíval snad ještě víc, než zamlada živá vystoupení nejen Karla Plíhala, ale i Jarka Nohavici a dalších folkařů. A žasnul jsem, jaká je čeština kouzelná a stále překvapující, jak se dají nalézt nejroztodivnější významy tam, kde by je kdekdo zcela vylučoval, ale Karel je přesto objevil. Ale čert vem malebnost a šalebnost češtiny. Celý koncert jsem si prostě užil. Ale nikoliv bez následků. Najednou jsem zjistil, že po něm mám mnohem lepší náladu, usmívám se a dokonce mám chuť něco dělat, tvořit, psát, prostě zase trochu žít.
A tak to odnášíte vy, čtenáři tohoto blogu, tohoto příspěvku, který vlastně neřekl nic, snad jen to, že na světě je fajn, dokud jsou ještě fajn lidi, kteří nás dokáží v této době nejen pobavit, ale dokonce nám vlít do žil chuť něco dělat, chuť zase žít.
Díky, Karle!